Napsal: Filip Marek
Datum: 3.5.2026
V neděli odpoledne se v českých domácnostech odehrává fascinující proměna. Z průměrného úředníka, který má problém trefit se klíčem do zámku, se stává strategický génius, kterému by záviděl i Pep Guardiola. Stačí k tomu málo: gauč, miska slaných tyčinek a pocit, že přes obrazovku s úhlopříčkou metr a půl vidím do duše každého útočníka na hřišti. Být gaučovým expertem je nesmírně náročné povolání. Musíte totiž udržet neochvějnou jistotu, že ten kluk, co právě ve sprintu v 85. minutě minul bránu, je „naprostý nemehlo, které tam nemá co dělat“. Vy byste to samozřejmě dali. Vaše břicho sice možná mírně přerůstá gumu u tepláků, ale vaše taktická vize je štíhlá a ostrá jako břitva. Nejkrásnější na gaučovém expertství je ta absolutní absence odpovědnosti. Když národní tým prohraje, může za to trenér, špatná tráva nebo vlhkost vzduchu. Když vyhraje, je to proto, že hráči konečně udělali to, co jste na tu televizi celých devadesát minut řvali. Jsme národ deseti milionů trenérů, kteří přesně vědí, že se mělo střídat dřív, hrát víc do křídel a že ten gólman je dneska nějaký „vylepený“. Možná je to naše národní terapie. Normálně nás nikdo neposlouchá, ale na gauči v obýváku? Tam jsme generálové. Tam rozhodujeme o osudech klubů. A že se nám při tom nadávání občas drolí chipsy do klína? To je jen malá oběť na oltář vrcholového sportu.